Ať už jste, nebo nejste fanynka či fanoušek, a dokonce i když vás fotbal nezajímá, nová kniha úspěšného autora Oty Karse stojí za to.
Projděte si zápasy, stadiony, poznejte myšlení fandů. Co je drží u této závislosti, které se nemůžou zbavit? Stejně si užijte i osobní příběh autora na pozadí. Kniha také podrobně řeší témata fotbalové kultury, násilí, tajené homosexuality či uplácení. Protože „fotbal se dnes hraje hlavně na trávě, ale pořád v něm ještě rozhoduje škvára“.
Projděte si zápasy, stadiony, poznejte myšlení fandů. Co je drží u této závislosti, které se nemůžou zbavit? Stejně si užijte i osobní příběh autora na pozadí. Kniha také podrobně řeší témata fotbalové kultury, násilí, tajené homosexuality či uplácení. Protože „fotbal se dnes hraje hlavně na trávě, ale pořád v něm ještě rozhoduje škvára“.
Tahle kniha určitě potěší přiznivce každého klubu, nejen Sparty. Ostatně kritický je autor právě i k ní. V knize jsou špičkové černobílé fotografie uměleckého fotografa Zdeňka Lhotáka, který se Spartou strávil nejen na hřišti, ale hlavně i v zákulisí, celá osmdesátá léta, stejně jako současné fotky od sportovního fotoprofesionála Pavla Lebedy.
Pro „nefandy“ je kniha zábavným poučením o důvodech a „iracionalitě“ a fenoménu fandění, pro fanoušky všech klubů příběhem fandění a pro sparťany samotné i skvělým dárkem ke 130 letům od založení slavného letenského klubu, včetně strhující cesty za posledním titulem. Předpokládáme, že kniha bude naprostou čtenářskou i fanouškovskou „bombou do šibenice“.
Ukázky z knihy:
Z kapitoly Komu fandíš?
„Komu fandíš?“
zeptal se mě Jiříček.
Neměl jsem bratra, po kterým jsem toužil, protože když byl můj táta rozvernej, říkal mi „bratře“, a tak na mě měli vždycky největší vliv kamarádi a kluci, který jsem obdivoval. A jednoho dne se mě jeden z nich, Jirka Tomášek, oslovovaný jako Jiříček, zeptal, komu fandím.
Bydleli jsme už léta v Nuslích, aspoň tak mi to tehdy přišlo. Místem mýho zrození ale byla Štvanice a na Letný u babičky jsme bydleli asi do mých tří, čtyř let. Na Letnou jsme i pak dál často chodili nebo jezdili tramvají za tátovými kamarády, ale nikdo z jeho blízkých se, pro mě překvapivě, o fotbal nezajímal.
Otec se fotbalu, a hlavně jeho protagonistům velmi trefně posmíval.
V době, kdy mě fotbal opravdu začal brát, padalo díky defenzivní hře, zdržování, pravidlům, který neomezovaly „malý domů“, kdy směl brankář chytat do rukou i přihrávky spoluhráčů nohou, a spoustě dalšího, míň a míň gólů. Zvlášť u nás. Fotbalu chyběli velký střelci. Táta k tomu říkal: „Tebe to baví, jo, ta hra, kde je furt skoro gól, ale žádnej nepadne…“ Nakonec, asi překvapenej až zaskočenej mým trvalým zájmem o fotbal, ho dost teatrálně a dost pobaveně přezdíval na základě svojí bryskní analýzy jako „hru, kde je skorogól“, nebo stručněji „skorogól“.
Tohle ale nejspíš proběhlo pozdějc, někdy na úplným začátku osmdesátejch let, kdy nudná „přetaktizovaná“ hra v Evropě bujela víc a víc a parodoxně a v kontrastu s tím můj interes o fotbal taky.
Jako vždy mě tak můj táta bavil i štval zároveň.
A přitom jenom prostě nesnášel fotbal. I když vyrost a dospíval na Letný. Miloval rokenrol, měl tam svoji partu, moje pozdější „strejdy“ Zdeňka a Mirka. Na konci padesátejch let řádili v mezích možností, a někdy asi i za nima, na Letný i jinde, třeba Na Jezerce s Miki Volkem, a fotbal spíš odmítali. Nejspíš právě proto, že se taky potřebovali vymezit.
Jako já.
Z kapitoly Hrajte chlapci jako draci:
Většina kluků, ke kterejm jsme vzhlíželi, byla jen o pár let starší, měla na sobě „džísku“, která se hemžila nápisy, často vyvedenými propiskou, nášivky byly vzácný. Black Sabbath, Deep Purple, Accept, AC/DC s bleskem mezi, KISS s ostrými S, později i Iron Maiden. Tyhle kapely jsme moc neznali, s Danem jsme začali poslouchat reggae a new romantics, protože Dan měl dvě kazety, co si přivez ze Západu, kam se oproti mně dostal. „Stars of Reggae“ a „Vienna“ od Ultravox. A ty jsme si pouštěli pořád dokola. Bylo to něco úplně jinýho než popík v našem rádiu. Natož dechovka, který bylo všude plno a která nám sloužila jen jako zdroj dalšího velkýho posměchu.
My jsme „džísku“ neměli. My jsme na džínovou bundu zatím neměli ani pomyšlení, ani peníze. Stačilo, že jsme aspoň měli oba džíny a já místo příšernejch košil od maminky tričko. A „číny“ na nohou, což byly čínský kopie americkejch „tenisek“, nejspíš značek Keds a Converse. Teniskám se taky tehdy říkalo i „kecky“.
Dan měl zlatej zub, protože si ten původní jako dítě vyrazil, a flanelovou košili, a když byla zima, tak dlouhej kabát.
Já měl zelenej kabát s kapucí, strašně neforemnej, ale pod ním zmíněný vybojovaný tričko, co jsem zásadně nezastrkoval do kalhot.
Oficiální příkaz doby totiž byl mít tričko nebo košili zastrčený do kalhot. Podobně k tomu, k zastrkování dresů do trenýrek, byli nucený i fotbalisti. Rozhodčí je před zápasem kontroloval. Asi aby pro nás byli správnými vzory. Jakmile ale začal zápas, někteří si pak dost rychle „dres“ frajersky z trenýrek vytáhli.
Vždycky to dělal Honza Berger, nebo mně to tak alespoň přišlo. Párkrát ho za to během zápasu rozhodčí napomínal a nutil si triko zastrčit zpátky do trenýrek! Vzorově správně zastrčené ustrojení vrcholového sportovce, ne asi!
Před zápasem Sparty hrál z často škvířícího repráku nějakej hodně starej „pop“, právě třeba ten Hála nebo něco podobnýho. No, prostě to bylo úplně mimo, něco tak starýho jako doba našich tátů, no, ještě spíš dědů.
Jednou se rozjel stadionovej komentátor a… nejdřív to šumělo a chrčelo ještě víc, jako když se nejdřív nasazuje deska, pak se to rozjelo a pustilo do nás. Začala vyhrávat optimistická dechovka… my začali škubat koutky… a pak jsme nevěřili našim uším: „Hrajte chlapci jako draci, jako praví Sparťani…“ koukli jsme se s Danem na sebe. S pocitem absolutního trapna jsme se pak skoro hrubě a skoro „chlapsky“ rozchechtali: „…vítězství je na dlani.“
O autorech:
Johnny Dick – hráč a trenér
Nikdo není víc než klub. Ale pak je pár lidi, co klub a jeho slávu vytvořili. A Železnou Spartu vytvořil pravě John Dick. Nejdřív hráč Arsenalu, později trenér Sparty. Nakonec alter ego. Ten, který zmizel a na něhož se skoro zapomnělo. Legenda legend.
Ota Kars (vl. jménem Otakar Svoboda) – spisovatel, básník a fanoušek
Narodil se v porodnici na Štvanici. Bydlel ledaskde, ale hlavou i srdcem uvízl na Letné. Něco napsal. Třeba knihy: Jmenuju se Tomáš. Tomáš Holý. (Magnesia Litera,
Cena čtenařů) povídkový nevyřčený román Spratci. Nebo poezii. Například sbírky: Bezecesta, Spalte tuto knihu, Chutný juvenilní konvolut, Má láska je kurva a soubor Lakonika. Nyní připravuje další Nuselský komiks a dvounovelu Projetá Samota/Dovolená střední třídy.
Johnny Dick & Ota Kars: Fotbalová škvára, vydává nakladatelství Universum, fotografie Zdeňka Lhotáka a Pavla Lebedy, 296 stran, doporučená cena 499 Kč
0 
0 
Average Rating