Román o lásce bez pravidel a životě bez kompromisů
Příběh románu je ohraničen šesti dny tragikomických vzpomínek svobodomyslného bohéma Tomáše, kterému odzvonilo pětapadesát. Vyrovnává se v nich se svým až neobvykle barvitým životem, zisky a ztrátami, které ho v průběhu času potkaly a dovedly až do tohoto momentu. Živočišně vášnivé pátrání jeho paměti, se sexuálně provokativními a nekonvenčními vztahy, rozhodně nenechá čtenáře v klidu.
Šest dnů je fiktivním příběhem s autobiografickými prvky od autora bestselleru Carmen – Skutečný život Hany Hegerové.
Slovy autora:
Hlavní hrdina se dobrovolně ocitá na šest dnů v nejmodernější Klinice experimentální důstojnosti, aby si důkladně prošel svou pamětí a dopátral se, proč se zásadní události v jeho životě odehrály tak, jak se odehrály. Především by rád zjistil, co bylo skutečným důvodem rozpadu jeho dlouholetého polyamorního vztahu s Laurou a Viktorem. Rakapituluje celý život na pozadí stále se měnící společenské a technické doby, od komunismu na konci 60. let minulého století, až po nejaktuálnější současnost. Všechno se změnilo, všichni jsou jiní i on sám. Jen citová vazba zůstává, je překvapivě stále silná až mu propaluje osrdí!
Ukázka z knihy:
Na Klinice experimentální důstojnosti pracují celý týmy nejlepších specialistů. Od lékařů, psychologů, psychiatrů, dietologů nebo masérů přes programátory, sound inženýry, hudební dramaturgy, vizuální designéry, režiséry, historiky, knihovníky až po osobního asistenta. To všechno se podepíše na výsledné ceně. Je vysoká, ale beru ji za logicky odůvodněnou a akceptovatelnou.
Šest dnů mého pobytu bude stát 784 700 korun. Mnozí by utrpěli šok a říkali, že jsem se z té nemoci už totálně pomátl. Z jejich pohledu zcela určitě. Jenže mě nezajímá, co by říkali oni. Vlastně je štěstí, že se s tím nemám ani komu svěřit. Alespoň nějaká výhoda osamělýho člověka bez širších sociálních vazeb. Jsem vděčnej, že mi bude dopřáno služeb Kliniky experimentální důstojnosti. Žiju čtyři a půl roku sám a posledních pět měsíců se už rozhodně necítím nejlíp. Nemoc nabrala rapidní průběh.
Naplnění dvou objemnejch krabic vybranýma rodinnýma a dalšíma fotografiema z mého života, několika oblíbenýma knihama, gramodeskama a pár jinýma drobnostma jsem věnoval dva dny. I to je součástí experimentu. Tohle všechno potřebuju k odpolední schůzce u notáře, kde vyplněný dotazníky a především obsáhlou důležitou smlouvu podepíšeme. Rovnou dám příkaz k uložení peněžní sumy a tyhle nacpaný bílý krabice s logem kliniky si odveze zpět jejich poslíček. Když se objevil před čtrnácti dny u mých dveří, napadlo mě nejprve, že přijel Vláďa Mendl. Drobná postava, o půl hlavy menší, vlasy jak zacuchaný klubko hnědýho chemlonu a velký ústa. Přesně tak vypadal můj spolužák ze základky. Za tři vteřiny mi došlo, že je to nesmyl, vždyť poslíčkovi muselo být tak o třicet let míň než mně. Můžu já ten svůj mozek ale vypnout?
Schůzky u notáře ještě využiju k soukromé kontrole svého majetku a autorských práv. Nevěnoval jsem se tomu pár let. Došlo k nějakým změnám, který jsem si sepsal na list žlutého papíru. Žluté papíry do tiskárny jsem v určitý době rád používal. Pár jich ještě zbylo, a tak je to jistý pocitový návrat k blízkým věcem. Nechal jsem u něho ve složce se svým jménem i dvě zalepený nadepsaný obálky. Notář se tvářil oficiálně, jako všichni úředníci. Nemám rád tu bariéru. Zajímalo by mě, jak se chová doma. Že by mě možná i překvapil…?
Domů jsem se vrátil hodně unavenej, vyčerpanej. Zapil jsem obvyklý čtyři odpolední prášky. Uklidňuje mě pocit, že mám věci zařízený. Na žádný jídlo nemám chuť. Především si teď potřebuju udělat pohodlí. Sundávám ze sebe šedý džíny.
Zase mám před očima svoje nohy. Bývaly vysportovaný z cyklistiky, turistiky i cvičení. A taky po většinu roku opálený. Občas jsem na ně pohlížel snad až s určitým zalíbením. Teď jsou spíš hubený a bledý, jen ty chlupy zůstaly, i když některý zbělaly. Pohled na ně už začínám nesnášet. Na druhou stranu si už pomalu zvykám na to, že líp už bylo. Natáhnu si světlý domácí kalhoty a položím se na pohovku v obýváku. Z tohohle místa nejraději poslouchám hudbu. Dneska k tomu můžu s dobrým vědomím sledovat za oknem pohyb vzrostlých listnatých stromů v horkým červencovým dni. Zbavuje mě to napětí…
FOTO: JAROSLAV HAUER