Zpěvák a herec Milan Peroutka slaví „Kristova léta“  a 10 let s kapelou Perutě…

Milane, letos máte svůj velký rok. Slavíte hned dvě výročí – vy osobně Kristova léta, tedy 33. narozeniny a deset let výročí kapely Perutě. Jak se na to připravujete a jaké jsou vaše pocity?

Tuhle otázku dostávám čím dál častěji, asi bych si měl připravit nějaké pěkné a vtipné okomentování. Někdo to možná bere jako přelomový věk, já to tak ale vůbec nevnímám. A jestli mi uděláte brouka v hlavě, tak to tedy děkuju pěkně! (smích) Každopádně žiju naplno a nemám pocit promarněného času, ten člověka dokáže při bilancích svírat asi nejvíc. Jsem spokojený v osobním i profesním životě a říkám, že na třicet trojce mi vadí jen to, že je z lichých „hnusných“ čísel, na druhou stranu když je sečtete, tak je to šestka, což je moje životní číslo. Ani nevím proč, nějak jsem se tak jednou rozhodnul, no a od té doby tu šestku vidím všude! (smích) Takže třiatřicet je v pořádku, plánuju nezastavovat a jedeme dál! 

Co tedy chystá Milan Peroutka k těm narozeninám?

(zamyšlení a pak úsměv) Milan Peroutka se chystá pokračovat v tom, co dělá… Tedy “rozperutit se” trošku, jak já tomu říkám. Hned, co dám do kupy operované koleno, mě čeká 24.3. můj narozeninový koncert v Praze na Scéně na Občanské plovárně, a  poté dubnové koncerty v Liberci a v Písku. Celý březen budu mít v Praze dokonce vlastní narozeninový cupcake! No a po nocích teď skládám Titanic skoro z 10000 kousků, pouštím si k tomu soundtrack z filmu a hezky si u toho čistím hlavu. To je tedy neveřejná akce, ale všude jinde vás uvidím moc rád!

Jak pro vás začal tento přelomový rok a co vás v nejbližší době čeká?

Já ho oslavil na Maledivách! Poprvé v exotice a 30. jsem dostal úžeh. V ledové vaně jsem pak přes den přemýšlel nad tím, jak to spáchám, a nakonec jsem si vzal prášky a šel slavit, jakoby se nic nestalo. Tedy alkohol jsem vynechal, ale to mi vůbec nevadilo. Pokřtili jsme druhé album “Abrakadabra”, v Plzni za asistence Jiřího Suchého a Ivy Pazderkové, a v Praze křtila Saxana Petra Černocká a Veronika Žilková. S tou teď zkoušíme novou autorskou hru Lukáše Pavláska “Já, diktátor” pod režijní taktovkou Vladimíra Morávka. Hraju kytaristu, ačkoliv sám na kytaru neumím, což tvůrčímu týmu jaksi uniklo, ale tenhle drobný hendikep snad do premiéry nějak vyřeším. (smích)  Plánuji se také lépe orientovat ve svém diáři, více cvičit, chodit včas a další věci, na které mám vzhledem ke svému útlému věku ještě spoustu času. (smích)

Deska Abrakadabra vyšla vloni. Když se na to podíváte s odstupem, jste s ní a ohlasy na ni, spokojený? 

Já bych skoro řekl, že vyšla na sklonku roku, nebudeme z ní dělat starou záležitost. (smích) Jsem s ní spokojený natolik, že ji stále poslouchám! To se mi u debutového CD nestalo, to jsem si raději nepouštěl! (smích) Vznikalo dlouho, vlastně jsme natáčeli songy, které jsme hráli na koncertech už dlouho předtím, neustále jsme je měnili, až bylo zkrátka potřeba ho vykopnout do světa a já si spíš řekl “uf, vyšlo to, díky, čau”. U druhé desky jsem zvolil opačný postup. Rozhodil jsem kompetence a sám se ve studiu seznamoval s tím, co vlastně natáčíme, takže i pro mě byla deska nakonec novinková. A hlavně jsem o ní narozdíl od starší ségry nikde moc nemluvil. Znáte to, každý tuzemský zpěvák zrovna chystá desku, ale nikdo už nepátrá, kde ty desky jsou. Tak jsem sobě i fanouškům nadělil dárek, který byl vyrobený od srdce, jo a taky nebyl úplně nejlevnější. (smích) 

Když už jsme u těch písniček: je to vaše inspirace, život, pocity, představy, sny, nebo to, co byste chtěl prožít?

Řekl bych to takhle – bohužel je mé aktuální skóre na desce jedna písnička z jedenácti. (smích) Nicméně kapelu jsem kdysi založil skutečně kvůli tomu, že jsem se potřeboval skrze písně vyjádřit. Nikdy předtím jsem tu potřebu nezažil, ale najednou jsem psal celé zpěvníky. Netvrdím, že to byly dechberoucí hitovky, ale tehdy jsem každou melodii a slovo cítil strašně silně. Teď jsem vnitřně srovnanější, takže s tím částečně odešly i múzy, ale do běžného života je to praktičtější. 

Někdo vás více vnímá jako herce, někdo spíš jako zpěváka, ale dá se říct, že do svých 33 let, to jest doposud, jste toho stihl poměrně hodně. Hrajete v divadle, točíte filmy, seriály, televizní pořady, koncertujete s kapelou po celé Republice….

Tím se uklidňuju. Říkám si, že i kdyby už nic nebylo, jsem rád, že jsem si ty věci mohl zkusit a můžu o nich pak jednou s čistým svědomím vyprávět z houpacího křesla dalším pokolením.

Chápu, ale tou třiatřicítkou to nekončí. Je nějaká profesní meta, kterou byste si, Milane, rád splnil?  Že si říkáte, tohle bych chtěl.

Tak jo, budu smělý, protože moje okolí mi často vyčítá, že mám zbytečně skromné vize a že si nevěřím. Tak se teď odvážím a řeknu, že od své třetí třídy intenzivně vnímám anketu Český Slavík a někdy se zasním, že si jdu pro cenu k mikrofonu. Z legrace říkám, že už mám natrénováno, protože jsem za svého dospívání několikrát brigádničil právě na generálních zkouškách Slavíka, kde jsem na kamery za všechny ty Gotty a Lucky Bílý přebíral ceny a děkoval a děkoval. (smích)

Vážně to takhle funguje? Tak to je hodně inspirativní! (smích)

To je dobré, že? (smích) Když to jednou vyjde, mám ve své děkovné řeči v plánu pronést i tuhle příhodu. A kdyby to nevyšlo, podělil jsem se o tuhle historku aspoň v našem rozhovoru. (smích)

Slzy byly také?

Možná jsem tehdy děkoval i za světový mír, co já vím. A hlavně jsem to určitě alespoň jednou nečekal.

Co nějaký film? Protože jste nejen zpěvák, ale i herec. A nejenom muzikálový.

Před kamerou teď moc nejsem, ale jestli tam někdy mám být, tak tam zase budu. Sám vlastně nevím, jestli jsem před ní dost dobrej, ale pokud do mě někdo vloží důvěru, vždycky se snažím obstát a nezklamat. Beru příležitosti tak, jak přichází a výzev se nebojím. Celá má práce je vlastně jedna velká výzva, no ne?

Takže, kdyby filmová nabídka přišla, nebránil byste se?

Nebránil. Já se u té činohry osměluju a poznávám svoje možnosti. Je pravda, že jsem ten typ, který ožije až s divákem, právě pro publikum dělám svou práci. Filmové herectví je zase jiné. Člověk musí být ve výrazu úspornější a častá rada na kameru zní: “hlavně nic nehraj”. (smích)

Hlavně činohra je vymanění se ze šuplíku zpěváka nebo muzikálového herce,  lidé vás poznají jinak.

Řekl jste to úplně přesně. Je to o těch škatulkách, ale když chodím na činohru jako divák, a to velmi rád, myslím si, že rozdíl mezi muzikálovým a činoherním herectvím není tak dramatický. Vždycky jde o to, aby lidé vašim pocitům uvěřili. Já škatulkování rád nemám, ale je to přirozená věc a veřejnost vás potřebuje nějak zařadit. Proto když většina mých rozhovorů začíná tím, jakou profesí se cítím vlastně nejvíce, já odpovídám otázkou, jak mě vnímá nejvíc tazatel.

A co tréma? Byla někdy tak velká, že jste stál a říkal si: Já tam před ty lidi nejdu?

Tréma je vždycky, když je něco neozkoušeného nebo poprvé, ale to je snad v pořádku. Nebráním se jí tím způsobem, že bych dělal, že není, naopak si ji vždy připustím a všem řeknu “Ty jo, já se bojím”, a pak se mi uleví. Je to zodpovědnost. Třeba teď budu zase po delší době zpívat s orchestrem v rámci Film Music Tour. Tam si myslím, že nějaká trémička přijde. Jen když se podívám do publika, které vytáhlo ze skříní hezké šaty a obleky a přišlo se podívat na hudební těleso o čtyřiceti muzikantech a na jednoho zpěváka. Nechci jim to zkazit. No, ale není to taková tréma jako kdysi, když jsem měl na táboře zazpívat, a raději jsem se běžel schovat za chatku, aby mě nikdo nenašel. (smích)

Jste z umělecké rodiny, protože vlastně nejenom tatínek, ale i celá rodina – maminka, babička jsou z umělecké branže. Připravoval vás někdy někdo na to, že když půjdete touhle cestou, musíte čelit nejen trémě, ale i nástrahám typu: pomluvy, nenávist, závist. Byl jste na to víc připravený, nebo vás něco opravdu v tomhle měřítku rozsekalo, a to až tak, že jste si řekl, že tohle jste od toho člověka opravdu nečekal?

Rodiče byli sami opatrní, jestli mám dostatečný talent na to, abych se prací mohl živit, takže moje počáteční výkony komentovali spíše kriticky. To samé babička, která má o mých aktivitách určitě nejlepší přehled v rodině, a tak rád o ní v rozhovorech mluvím. V dospívání je na to člověk samozřejmě citlivější a potřebuje ve svém nejistém světě nejvíc podpory, ale beru to tak, že to byla zároveň ta nejlepší příprava na svět, ve kterém se dnes už nikdo žádným internetovým diskuzím a krutým soudům nevyhne.

Berete si pomluvu nebo kritiku, nemyslím teď od profi kritiků, ale od lidí, k srdci nebo si říkáte, že je to jedno, ať si říkají, co chtějí?

Beru si je k srdci vždy do chvíle, až dospěju k tomu, že stejně všechny ty rady samy sebe popírají, a že nejlepším vodítkem k mému výkonu je moje vnitřní přesvědčení. To je nejdůležitější. Pomluvy by mě zranily od blízkého člověka, u kterého bych nepochopil motivaci. Mám rád lidi, ale bezmezně jim nedůvěřuji a hlavně o nich vím to, že jsou to pořád jenom lidi.

Je v hudební branži nějaká meta nebo vzor, se kterým byste chtěl spolupracovat?

Nám se povedlo třeba na poslední desku propojit síly s kapelou No Name. Ano, můžete to brát tak, že každý si s každým konkuruje a nebo naopak, že děláme všichni stejnou práci, máme podobné založení a nastavení. Na novém CD máme také duet s Aničkou Slováčkovou, se kterou jsme toho spolu už najezdili, a konečně máme naši vlastní písničku. Tak už nemusíme všude zpívat Hříšný tanec a Šíleně smutnou princeznu, že jo? (smích)

Těší vás, že hitparády už několik měsíců jedou vaše písničky?

No samozřejmě! Však se snažím taky klikat! (smích) A paní na recepci v našem domě na mě vždycky při příchodu mrkne a poslušně špitne, že už hlasovala. Kéž by nás rádia hrála častěji, kdybych vyparkovával auto a zrovna slyšel v éteru náš song, asi bych to štěstím naboural hned do garážových vrat. (smích)

Asi je dobré nebýt ani příliš hvězdný, ani příliš skromný. Něco mezi?

Asi ano, ale stejně to často ani nereflektuje um toho člověka, jako spíš jeho smýšlení o sobě samém. Znám hodně vrstevníků v branži už od dospívání, a myslím, že se jejich hvězdnosti i skromnosti nezměnily. Ale ony vlastně často i ty hvězdnosti znamenají jen boj s nejistotami proti všem těm tlakům okolo.

Milane, vy máte obrovskou výhodu pro fanynky, že nepůsobíte zrale, že stále vypadáte a působíte spíš jako kluk. Jsou totiž i tací, kteří v 33 vypadají na padesát.

A vidíte, beru to jako kompliment, a přitom se mi zdá srandovní, jak všichni bojují se stárnutím, jak kdyby to byl nějaký hřích. Každý nějak vypadáme jako miminko, puberťák i stařík. Chtít to zlomit je jen boj s větrnými mlýny, ale zároveň beru jako součást své práce se o sebe starat. A co se týče vnitřku, já si to dítě v sobě vzít nenechám, jsem za něj rád a když se podíváte na mou mamku, občas si přijdu dokonce dospělejší. Myslím, že hlavním receptem k nestárnutí tam uvnitř je hravost, zvídavost a sny.

Tak když se na to podíváme takhle, tak v představení Už tě Mám dost v Divadle Metro, s kterým jezdíte i zájezdy, hrajete asi 17letého puberťáka.

Taky bylo komické, když jsem šel na schůzku s Jirkou Turkem, ředitelem divadla, a měl jsem zrovna neholící období. Maličko se zděsil, ale nakonec to do sebe krásně zapadlo a každý tam máme v kolektivu své místo. A vlastně – hoď kamenem, kdo v sobě pořád nějaké dítě nemáš!