Heidi (Janků):
Heidi, už máš chlapa?
Nemám. To je jako v TeleTele. (smích) Nemám chlapa, mám Edu a ten mi úplně stačí.
Co to s tebou dělá, když se tě v šedesáti všichni novináři už několik let vytrvale ptají, zda máš partnera?
Nic. Ta otázka asi napadne každého, protože jsem dlouho sama. Je to už docela dlouho od smrti Ivoše. Myslím si, že novináři mi přejí, abych nějakého chlapa měla. Ale… Nějaké zkušenosti samozřejmě mám, ale chlapa nemám. A ty zkušenosti nejsou úplně nejideálnější. Buď jsou to magoři, nebo jsou zadaní, nebo se z nich vyklubají magoři. Asi mám smůlu. Nedávno jsem slyšela takový názor, že každý člověk má v životě jeden osudový vztah. A ten už mám asi za sebou, takže už teď tak nějak lavíruju a nehledám. Když si mě někdo najde a bude to hezké, bude to stát za to, tak se tomu nebráním. Ale že bych toužila po tom, abych tady uklízela po někom ponožky, to ne. Mně je takhle dobře.
Čteš potom ty články, které o tobě a údajných milencích vycházejí?
Čtu a směju se. Já jsem tomu otevřená, mně to nevadí, ale nemůžou vycházet články o údajných milencích, protože žádní nejsou. Respektive, třeba by i byli, ale – já vím, jak to chodí na sociálních sítích. Co se uveřejní tam, to se hned objeví v bulváru a vždycky k tomu někdo něco přibarví. Nejsem hloupá, abych na sociálních sítích uveřejňovala něco, co nechci, aby se objevilo v bulváru. Pokud by i někdo byl, tak bych o něm určitě nepsala na sociálních sítích. Hlavně si myslím, že tohle soukromí si budu střežit pořád.
Opravdu jsi od smrti manžela sama a nikoho jsi neměla?
To netvrdím. (smích) To neříkám, ale nemám chlapa jako stálý vztah, to nemám. Teď opravdu nemám, jsem jenom s Edou a s kámoškami. Po smrti Ivoše jsem byla dlouho uzavřená do sebe. I než jsem si pořídila Edu, to trvalo asi půl roku. Nechtěla jsem ani chodit mezi lidi, protože jsem se trochu bála. Těch lidí jsem se bála. Byla jsem zvyklá, že mám Ivoše pořád za zády, že žijeme ve své bublině. Jezdili jsme na vystoupení, kde jsme potkávali lidi, takže mně společnost nechyběla. Pak jsem se pomalu i díky Edovi začala otevírat a přidala jsem se do takové místní komunity pejskařů, takže tady mám spoustu známých. Začala jsem se pomalu otevírat a začala chodit mezi lidi. S Edou jsem chodila po procházkách a chodím dodnes. Až třetí rok po Ivošové smrti jsem začala objevovat ženský svět, protože jsem předtím neměla ani žádnou velkou kamarádku. Teď mám kamarádek hodně a chodíme do společnosti, občas jdeme »zapařit«, jedeme na výlet, na dovolenou. A takto mně to vyhovuje. S kámoškami ale v žádném případě nechodíme nikam za účelem hledat chlapa. To se mi vyhýbá a možná to ani neumím.
Myslím, že nejen na pódiu jsi taková živočišná, divoká, nechybí ti třeba sex?
Co to je za otázku? (smích) Tak snad jsme dospělí, ne? A nechybí. Já říkám, že na hezkou chvilku se vždycky někdo najde. Ale nemusí mi tady smrdět. (smích)
Jak by vůbec chlap tvých snů měl vypadat? Máš nějakou představu?
Nemám. Jak říkám, nechávám tomu volný průběh. Buď ta jiskra přeskočí, nebo nepřeskočí. Už se mně párkrát stalo, že se mi třeba někdo líbil, nebo naopak se mi nelíbil, ale dovedla jsem si představit, že bych s ním nějaký vztah měla a třeba to neklaplo. Představa o ideálním chlapovi snad ani neexistuje. Buď tam ta chemie bude fungovat, nebo nebude. A že bych si vysnila nějakého vysokého černovlasého, to ne, je mi to jedno. Musí mít stejný humor jako já, musí mít rád stejnou muziku jako já, musí mě umět rozesmát, musí být na mě hodný, a hlavně mě musí mít rád, to je to nejdůležitější. Ale jak bude vypadat, to už je asi jedno.
Foto: MV knihy / Václav Nekvapil
0 
0 
